Připadá mi, že v poslední době se lidé dělí na dvě skupiny. Jedna adoruje dýchání podle Hofa, druhá podle Buteyka. Pak je tu třetí menší skupinka (do které se řadím i já), která říká, že důležitější než samotné metody je vzbudit o dýchání zájem. Sama nebo sám si přijít na to, která nebo které metody jsou pro nás a naše tělo nejvhodnější. Velmi hezky si o tom povídají Patrick McKeown a Dan Brulé v tomto videu.

Já osobně se na denní bázi řídím Buteykovou metodou – snažím se co nejvíc dýchat nosem. I například při sportu nebo během spánku. Zlepšuje totiž tělesnou efektivitu a kromě zvlhčování, oteplování a čištění vzduchu má také díky produkci oxidu dusnatého antibakteriální a antivirální účinky. Ale zároveň, když se chci tu a tam rychle nabudit nebo naopak meditovat až se vystřelit mimo tělo (get high on your own supply), volím aktivační metody podobné těm Hofovým.

Se zajímavým zjištěním zjištění přišel výzkum profesorky Helen Reddel z University of Sydney, která účastníky rozdělila do dvou skupin. Jedna dýchala podle Buteyka a druhá opačně. A výsledek? Totožný. Navíc se neprojevily ani změny hodnot CO2. “Měřili jsme desítky a desítky výsledků a celkově mezi oběma skupinami nebyl žádný rozdíl. Ani v hladinách CO2. Je mnoho důvodů, proč je dýchání nosem důležité, ale oxid uhličitý s tím nesouvisí“, řekla profesorka Reddelová pro článek na serveru The Sydney Morning Herald.

Chtěl bych tedy na nás na všechny apelovat. Nepodléhejme svodům žádným guru a nelpěme na jedné konkrétní metodě. Učme se všem a z každé si vezměme to, co je pro to naše tělo nejvhodnější. Pro někoho to může být pomalé a jemné dýchání pouze nosem. Pro někoho zase hluboké intenzivní dýchání navozující zajímavé stavy vědomí. Jedno je ale důležité. Dýchejme co nejvíc vědomě. To nás udržuje v přítomnosti, pomáhá osvobodit od nepřetržitého proudy myšlenek a má neoddiskutovatelný vliv na naše zdraví a psychickou pohodu.